Ruce od těsta

Před vánoci jsem byla podarována malou lahvičkou s nevábně vyhlížející našedlou kaší - chlebovým kváskem a návodem, jak jeho život uchovat. Byl to předčasný vánoční dárek, vždy jsem si ho přála, viděla se, jak bravurně tvořím něco, co není z té neutrální kostky droždí zabalené v hliníkové fólii, tak jak se to dělávalo dřív. Že se tak nějak přiblížím tomu prostému a základnímu, co bývalo, co je platné i teď, i když opomíjené. K tradici a návaznosti na minulost. (Vím já, jak stará je tahle kvasinková kultura?).

Rodinka brzy zjistila, že je to požehnání i prokletí. Kvásek je totiž třeba týden, co týden živit, tím nabývá na objemu a já zas nabývám dojmu, že ten poklad přeci nemůžu vyhodit, že z toho všeho musím NĚCO udělat. A tak posedle vyrábím chleby a dalamánky, lívance a pizzy.

Manžel, když mě poránu uvidí, jak zasypávám moukou stůl, podlahu i sebe, rozespale zaúpí: "To už je zase něděle!"

Je to boj, ale zatím vytrvávám!