V pátek třináctého

Jsem na světě posledním člověkem. Ticho mi přiléhá k uším, prostor se usazuje na mých vlasech v studených kapičkách. Pomalu ho dýchám, opatrně jím procházím. Ode mne na dosah, rodí se holé stromy, míjím je, němě pláčou a zanikají. Cesta je jen pro jeden můj další krok, nevede nikam, odnikud. A podél ní visí v mléčné nicotě slzící chocholky trav, nehybně se po mně natahují. Stírám z nich zkřehlými prsty ledové krůpěje. Tiše se jich ptám, jestli se ještě pamatují na slunce, hnědou hlínu, modré čekanky a plující mraky. Mlčí. Dýchám si do dlaní. Já doposud mám v paměti vše.
Je čas jít dál, dovést cestu k nově zrozenému a přece tomu starému světu. Je čas v něj věřit.