Povzdechnutí - nejsme nevděčné děti?
Obíráme se o jednu formu lásky. A je to k naší škodě.
Kráska
Nikdy neodolala shlédnout se v lesklých hladinách rybníčků. Zalíbená sama v sebe, vědoma si obdivu a lásky. Tančívala divoce podél horských říček, mladá a hravá, přeskakovala po oblázcích. Probouzela v srdcích touhu a utíkala dál do údolí, kde se z dovádivého děvčete stala na okamžik důstojnou průvodkyní klidně plynoucího toku. Zčeřila pak dlaní chladnou vodu a překrásný odraz bílých obláčků i oblých zelených kopců. Se smíchem slunečních paprsků hladila květy planých jabloní.
Zpívali o ní písně a ona běhávala polními cestami s náručí plnou darů, rozdávala je se štědrostí, oči lesknoucí se láskou k těm, jež ji milovali.
Malíři za ní přicházeli, aby ji zvěčnili ve stínu kvetoucích lip, v chladivých nivách i tajemných lesích. Bývala jim tak vděčná. Pózovala s ochotou i líbeznou milostnou nesmělostí.
Bili se pro ni stateční básníci ve svých verších, udatně hájili její čest, byla-li zhanobena cizím nepřítelem. Vytáhli do boje hrdými slovy a ostrými verši, neváhali pro ni své vlastní životy uvrhnout do bídy. Plakala pro ně v chladivých jarních deštích, s lehkým večerním vánkem šeptala jim do ucha svá nejhlubší tajemství.
Dnes se prochází se svěšenou hlavou nikým nepoznána. Šedá hmota betonu pohřbila mnoha z jejích míst, těch, které si tak hýčkala. Od hnědých kalných hladin vod odvrací pohled, ve strachu, jak smutný obraz by spatřila. Opuštěná. Hanobená svými dětmi. Bez jejich lásky. Naše Vlast.
Diskusní téma: Povzdechnutí - nejsme nevděčné děti?
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.