Pohádka se špatným koncem

Zrodilo se z květu. Malé něžné narůžovělé věcičky. Mělo tisíc bratrů a sester, vyrůstalo s nimi po celé léto pod ochranou své matky i otce, pod košatými větvemi svého stromu.
Vědělo, že až přijde jeho čas, spadne dolů na tvrdou zem a stane se součástí
koloběhu života. Těšilo se na to. Malé černé semínko.
Jednoho dne přišel velký vítr, větve stromu se ohýbaly téměř až k prasknutí, mnoho bratrů i sester zmizelo do dáli. I ono bylo vyrváno ze svého bezpečného lůžka a odnášeno vichřicí. Prosvištělo nad zelenými pláněmi, sotva si stačilo něčeho všimnout a když se zdálo, že cesta nikdy neskončí, vítr utichl a semínko
dopadlo na horkou rozpálenou zem.
„Tak, to je ta chvíle!“ napadlo semínko, „okamžik, kdy i já budu začátkem nového života.“
A jak se tak rozhlíželo, vidělo, že v téhle krajině život potřebují ze všeho nejvíc. Nikde se k nebi netyčil jediný strom, ba ani keřík, dokonce tu vítr neohýbal jediné stéblo trávy. A jak by ta krajina byla krásná! Vždyť už teď byla nádherná,
slunce pálilo a spolu s dunami nekonečného písku vytvářelo úžasný obraz..
A semínko čekalo. Vědělo, že několik kapek vláhy v něm probudí klíček života.
Třáslo se nedočkavostí, aby už mohlo růst. Natahovat malé větvičky k nebi, zašustit listy ve větru. Přivítat ve svém prvním květu včelku. Sát z hlubin země živiny a mohutnět.
A zatím ho vítr zakryl vrstvou písku, leželo tiše a snilo.
Vidělo ptáky usedající do jeho koruny, někteří si tu postaví hnízdo, budou si vážit spolehlivé ochrany pevných větví i hustého listí. Zpěv ptáků ho bude za rozbřesku budit.
Vidělo i stáda čtyřnohých zvířat, zmožených celodenní pastvou, uléhajících s úlevou v jeho stínu.
A zatímco takto snilo, propadávalo stále hlouběji pod vrstvy písku.
Uběhla dlouhá doba, vláha nepřicházela. Zůstával jen všudypřítomný žár a noční mráz.
Semínko toužilo dál. Jak rádo by se stalo jedinou z těch životodárných součástí světa, ochranou či potravou pro zvěř. Věřilo, že jednou by někdo spatřil, jakým je nádherným stromem a v srdci by ucítil čistou radost nad tou krásou.
A i po své smrti by byl užitečný, jeho tělo by živilo oheň, či podpíralo střechu domu.
Čas utíkal. Semínko usínalo stále častěji beze snů a bdělo bez bolestných tuh.
Až jednou nezbylo z těch přání nic.

***
V krajině, kde se semínko narodilo, kde byla dříve nekonečná zelená prostranství, už před dlouhou dobou pokáceli poslední strom. Zvěř odešla do laskavějších míst, ptáci odletěli a pomalu odešli i lidé.
Zůstalo jen pár posledních, starých lidí, jež se narodili v krásné krajině, pamatovali na obraz nebe viděný přes koruny stromů. A jejich stará srdce zůstala zakořeněna v této krajině, stejně jako zůstaly v zemi mrtvé kořeny pokácených stromů.

***
V poušti zuřila bouře. Velká a nevídaná. Zvedala oblaka písku a roznášela je daleko do světa. Tak vítr zvedl i spící semínko a odnesl ho zpátky na místa, kde vzniklo.
I tahle krajina se podobala poušti. Semínko to vidělo. Poznalo, že všechno, co znalo je mrtvé, že zmizelo. Ale nepocítilo bolest. Necítilo už nic. A když mraky přinesly teplý déšť, nezaradovalo se. Tak dlouho toužilo po vláze a teď ji téměř necítilo. Ale klíček života v něm přeci dřímal. Probuzen vláhou bolestně semínku cosi připomínal.
„Co jen to bylo?“ přemýšlelo semínko. „Mám tu snad nějakou povinnost?“
Když začalo zapouštět slabé kořínky netušilo, co bude dál. Bránilo se, nechtělo nic měnit.
Po letech vyrostlo ve velký smutný, pokřivený strom. Nikdy už nezačal snít, nikdy po ničem nezatoužil. Prostě jen byl, protože tomu nedokázal zabránit.
V jeho stínu posedávali staříci se slepýma očima, neviděli, jak je křivý a bez života. Libovali si, že na ně slunce nepálí a užívali poslední dny svého života v poklidné radosti.
Za čas i oni zemřeli. Strom tu stál, odolával větru i slunečnímu žáru, všechny dny stejně prázdné.
A zatím někde v poušti leží písková zrna po okraj naplněná přáními a touhami, jež tu ztratilo malinké černé semínko.