Paprsek

Nic nechápu. 
Skrčená v maličkém pokoji, jen uzounkou škvírou pozoruji svět, tenký proužek osudů. Míhají se v nich lidé, necelí. Někdy se jim tvář směje a než přejdou kolem mého okénka, záda se jim shrbí v pláči. Události nikdy neplynou, skáčou, schovávají se, jsou bez souvislostí. 
A přitom kdesi v paměti chovám vzpomínky na hroudy země, hnědé, hemžící se malým životem, prorostlé kořínky. Na trávu vyrůstající z té hlíny, i na život vzcházející z ní. Na padlé stromy v poklidu práchnivějící, těla bez života v konečném rozkladu. Počátky i konce spojené v jedno.
Někdy vklouzne do mé cely teple žlutý paprsek slunce. Nastavím mu dlaň, bíle zazáří, prsty zrůžoví, ještě jimi protéká krev. Kdesi v ní je všechno uloženo. Základ všeho, hledaný a nenalezený, prostý a vždy přítomný. Jsem mu tak blízko.
A pak, paprsek zmizí a vrátí se tma. Těžce polknu, obejmu se dlaněmi ještě teplými od slunce a přitisknu tvář ke škvíře. 
A stále nic nechápu.