Kapitola třetí - Nový svět

Sobotní ráno přišlo příliš brzy, protivné sluneční paprsky pronikly drze do Janiny ložnice. Snažila se před nimi schovat pod polštář a ponechat mozek ještě chvíli v klidu. Během včerejška a téměř celou noc dostával pěkně zabrat.

„Vstávej. Vím, že už nespíš,“ zaznělo jí v hlavě.

Přitiskla si polštář pevně k uším, ačkoliv věděla, že tím té proklaté věci v ničem nezabrání. Bylo to tu zas. Nevymyslela si to.
V ruce s tetováním jí bolestivě zaškubalo. Odhodila polštář a posadila se. Opatrně otevřela oči, jen tak napůl, světlo jí v nich nepříjemně řezalo. Zamžourala na budík a zjistila, že je osm. Za dvě hodiny se má sejít se Šedivojem. Má ještě spoustu času.

„Proč mě nenecháš?!“ zaúpěla a svalila se zpátky do peřin.

„Nesmíš schůzku zmeškat, je to moc důležité.“

„Jsi umanuté. Půjdu tam, slibuju. Teď mi dej ale na chvíli pokoj.“

Tetování se opravdu odmlčelo. Jana se mátožně vyhrabala z postele a doploužila se do koupelny. Cítila se unavenější než večer. Zatímco si čistila zuby, uvažovala nad tím, co všechno se včera změnilo. Něco ji vykoplo z nudného a nezajímavého, ale bezpečného života rovnou do prapodivného světa, který vůbec neznala. To něco o ní tvrdilo, že do toho světa patří a snad měla patřit už dávno. Bude se s tím muset nějak poprat.

V mrňavé kuchyňce si potom uvařila kafe, usadila se s ním na židli u okna a podívala se ven. Přejela očima po řadě domů na protější straně ulice. Nějakých změn si všimla už včera večer, ale teď za denního světla byly mnohem zřetelnější. Třípatrový činžák stojící přímo proti Janině bytu vyrostl o další dvě patra a z nevýrazné šedé se přebarvil na vesele žlutou, dveře se mu rozšířily, okna se mu protáhla a teď v nich nově visely těžké husté záclony a parapety byly plné truhlíků s bujně rostoucími květinami. I několik dalších domů změnilo barvu a jeden dokonce chyběl. V mezeře, která jeho zmizením vznikla, teď byla zahrádka restaurace „U lasičky“.

„Jo, tohle je docela fajn,“ zamumlala si pro sebe. To, co viděla, se jí líbilo. Možná svět Dávných nebude zase tak strašný.

Z domu vyrazila s poměrně optimistickou náladou. Částečný podíl na tom měla i skutečnost, že znamení jí dalo pokoj a neozývalo se. Měla pořád spoustu času a tak přešla ulici a zašla se podívat na tu „novou“ restauraci. Ještě byla zavřená, a tak se aspoň podívala na jídelní lístek vyvěšený ve skleněné vitrínce. Psán byl ozdobným rukopisem na nahnědlém papíře. Zjistila, že většina jídel je úplně běžných, od pečené kachny po palačinky. Pár „specialit“ by ovšem vynechala. Třeba netopýří slezinky na česneku či hadí maso na másle.

„Co mají dneska v denní nabídce?“ ozvalo se Janě za zády. Hrozně se lekla, ale potlačila vyjeknutí a otočila se k tazatelce. Byla jí drobná postarší paní v dlouhých šatech a velkém elegantním klobouku, musela používat nějaký nepříjemný parfémem, jehož složkou mohl klidně být výtažek z tchořích žláz.

Jana lehce ucouvla a po chvilce se zmohla na odpověď:
„Musaku nebo nadívané křepelky.“ Podařil se jí úplně běžný konverzační tón, ačkoliv byla ze všeho napůl vyjukaná a napůl bláznivě nadšená.

Žena se zatvářila zklamaně. „Není to už ono. Když před rokem otevřeli, chodila jsem sem třikrát do týdne. To se tu dalo najíst za slušnou cenu. Teď se podívejte, jak podražili.“

Ačkoliv žena byla Dávná, trpěla typickým důchodcovským syndromem, stěžovat si na všechno.

Jana se poslušně koukla na ceny a úspěšně se jí podařilo vzbudit dojem, že ví, o co jde.
Jenže nevěděla. Ceny byly v nějaké podivné měně a mohla se jen dohadovat, co to znamená „bolt“ či „pl“.

„Že jsem vás tu ještě neviděla, děvče?“ zaměřila žena pozornost z restaurace na Janu. Tak přesně tohle Jana nepotřebovala. Paní je zřejmě místní informační středisko.

„No, to je divné. Já tu už pár let bydlím,“ přiznala po pravdě a doufala, že neproběhne výslech.
Žena si ji prohlížela a nesouhlasně svraštěla obočí. „Dnešní mladí nemají smysl pro tradice. Oblékají se jako Slepí a hrají si s těmi jejich mluvícími krabičkami.“

Byla to jasná narážka na Janino oblečení, té se to příliš nedotklo, pořád byla dost zmatená a do nějakých dohadů o módě Dávných se pouštět nechtěla. Považovala za nejrozumnější vyklidit pole.

„Nezlobte se, už pospíchám. Mějte hezký den!“ vyhrkla a pustila se ulicí dolů.

Uf, takže jedno setkání s běžnou realitou světa čar a kouzel má za sebou. No, nic moc se to nevydařilo, ale taky to mohlo dopadnout hůř.

Jana scházela ulicí, zvědavou babču nechala daleko za sebou a mířila k muzeu. Potkávala spoustu Dávných, poznávala je podle specifického stylu oblékání, který se jí i docela zamlouval. Dlouhé šaty, široké splývavé pláště a hlavně klobouky, pro ty měla slabost, i když sama neměla odvahu je nosit.

Lékárna, kde včera prohlížela velké pijavice, měla otevřeno a bylo v ní plno. Strouhaný roh jednorožce byl asi trhák. Na chvilinku se zastavila u výlohy a přes lesklé sklo viděla nejen vypasené cizopasníky, ale dohlédla i dál do prodejny a mohla sledovat bělovlasého lékárníka v šedém plášti, jak cosi váží na starobylých kovových ramenných vahách. Jana raději pokračovala dál, než se s ní zase dá někdo do řeči.
Míjela další Dávné, ale i Slepé a byl docela zvláštní zážitek pozorovat, jak Slepí přechází bez povšimnutí kolem výloh kouzelnických obchodů a nezajímají je ani krásně zdobené barevné štíty domů. V tu chvíli pochopila, proč se jim říká Slepí. Opravdu tak působili.

Trochu jí zašimralo v ruce.

„Zvládáš to docela dobře,“ oznámilo jí tetování a tentokrát se Janě zdálo, že je to pokus o přátelský hovor.
Moc ho v tom nechtěla podporovat a tak jen neslyšně zavrčela:
„Co jako?“
„Líbí se ti náš svět. Vidím ho tvýma očima, cítím to, co ty. Už se ho nebojíš.“
Jana si povzdechla. Je těžké předstírat cokoliv před věcí, co vám vidí do hlavy.

„Tak vidíš, nemusíš o tom už mluvit,“ odbyla ho v duchu mrzutě. Znamení umlklo a Janě se do srdce zabodl drobný osten cizího smutku.

„Tak promiň, no. Vím, že sis chtělo povídat,“ omluvila se mu neslyšně a zjistila, že začíná být ve vnitřním dialogu docela dobrá.

Šedivoj na ni čekal před vchodem do muzea. Jak stoupala po schodech, užívala si trochu zábavy, zjistila totiž, že docela dobře dokáže přepínat pohled „slepý“ a „zasvěcený“. Dívala se na čekajícího muže a chvilku ho nechala být tím malým nehezkým nekňubou a po pár krocích si užila pohled na vysokého, štíhlého a trochu hrozivého muže v tentokrát tmavě zeleném kabátě s rozcuchanými tmavými vlasy. Upíral pohled na Václavské náměstí a zdál se hluboce zamyšlený. Jany si všiml, až když stála vedle něj a promluvila na něj:

„Dobrý den. Taky jste se, koukám, moc nevyspal.“ Měl pod očima temné kruhy, které tam včera nebyly.

Vytrhl se ze zamyšlení a zaostřil na ni pohled.

„Dobrý den. To máte, pravdu. Nevadilo by vám, kdybychom nešli do muzea? Byl jsem uvnitř a je tam plno turistů.“

Janě to bylo vcelku jedno. Rozhlédla se po náměstí a na okamžik zapomněla, o čem se s Šedivojem baví. Notoricky známá socha Sv. Václava, které už si vlastně ani nevšímala, byla jiná! Kůň byl pryč, Václav seděl zády k nim v čele oválného stolu. A u stolu, s docela otrávenými výrazy, seděli dva muži a dvě ženy, možná to byli Vojtěch a Prokop, Anežka a Ludmila, ale to se poznat nedalo. Tohle byla tedy pěkná změna.

Šedivoj sledoval směr jejího pohledu.
„Moc se jim nepovedla. Dali ji sem teprve před půl rokem,“ zabručel. Nevyspání mu viditelně na náladě nepřidalo.

„A je to vůbec Václav? Vypadají jako na poradě, stejně nadšeně.“ Jana byla pořád z toho zjištění trochu v šoku.
„Je to Václav. Byl to vyhlášený čaroděj, také ministr kouzel a tohle má asi být scéna ze zasedání historické vlády. Ale, jak jsem říkal, nevyvedlo se to. Naše vláda si prostě najednou usmyslela, že není důstojné sdílet symbol státnosti se Slepými a tak nechala udělat nové sousoší,“ vysvětlil netrpělivě Šedivoj a viditelně se o tom nechtěl dál bavit.
Jana se na něj malinko omluvně usmála, což byl podle ní vrchol přívětivosti. Zareagoval na to mírným pokývnutím a povzdechnutím.
„Rád bych dál neodkládal to, o čem s vámi chci hovořit. Přijmete pozvání ke mně domů?“ zeptal se a zdálo se, že očekává odpor.
Jana se zaradovala, úkol zatím plní jedna báseň.
„Ráda,“ odpověděla spokojeně.
A přitom se ti probereme knihovnou.