Kapitola patnáctá - Vir

„Kdo jste, nikam s vámi nepůjdeme, žádám vysvětlení,“ hulákal právě s nečekanou energií Jakub Silný a výhružně šermoval Markovi pod nosem hubenýma rukama.
Ten si ho jen ze své výšky znechuceně prohlížel a nechal ho vyvádět dál.

Jana se ke skupině připojila, postavila se kousek od Marka a sledovala Daniela, který se zrovna pokoušel uklidnit obtloustlého chlápka s šunkovitýma rukama.

„Tohle je zcela absurdní, odmítám ztrácet čas s těmi nesmysly,“ sděloval tlouštík rozčileně a otočil se ke skupině zády v úmyslu odejít, jenže potom se zarazil a překvapeně si prohlížel chodbu i svoje pomačkané pyžamo.

„Mají až moc energie, jsou to nezmaři,“ posteskla si Jana Markovi. Opravdu se zdáli docela nezasaženi právě prožitými útrapami.

„Požaduji konzultaci s lékařem!“ pokračoval v křičení Silný, zjevně ho vytáčelo to, jak ho Marek přehlížel.

Dokonce k němu přistoupil o krok blíž ve výhružném gestu. Kouzelník udělal jen velmi mírný pohyb rukou, a aniž by se ho dotkl, odsunul ho o půl metru od sebe.

„Na sebevrahy a lidi v kómatu jsou opravdu velice hm… životaschopní,“ obrátil se na Janu a pokoušel se dotěrného manažera nevšímat.

Obtloustlý chlápek teď, viditelně otřesený zjištěním, že neví, kde se to vlastně ocitl, zahrnoval dotazy Daniela. Vzhledem k tomu, že se o to samé pokoušelo několik dalších mužů, vznikla na chodbě slušná vřava.

Jana je nevěřícně sledovala. Právě se probudili v nemocnici, netuší, co se s nimi dělo a jsou pořád schopní být takhle nepříjemně arogantní. Jak můžou očekávat, že se všechno bude dít podle nich?

Silný to vzdal s Markem a zaměřil se na ni. Chvilku znechuceně zíral na její oči, ale pak se sebral a oslovil ji.

„Vypadá to, že vy víte, kdo jsou tihle zdravotničtí šarlatáni. Vysvětlete mi, co pohledávali v mém pokoji!“

Jana byla celkem ráda, že jí umožnil se vyjádřit.

„Pokoušeli se o superléčbu. Nezabrala. Mozek vám bohužel zůstal stejně pitomý, jak jste se s ním narodil!“ ulevila si.
Věděla, že tím jen ventiluje nashromážděné napětí z předcházející hodiny.

Chviličku to vypadalo, že jí na to nic neodpoví, za což by byla vděčná. Jenže on pouze velice efektně zrudnul a řeč se mu vrátila.

„Jestli si myslíte, že mne urážkami odvedete od tématu, tak se mýlíte. Kdo jsou tihle chlápci a kdo jste vy?“

Začínalo to být docela pěkné divadlo. Dokonce i ostatní přestali se svými vlastními výlevy a pozorně Janu a Silného sledovali.

„Doufala jsem, že zavřete zobák. Opravdu nechápu, jaký smysl má pro vás riskovat,“ zavrčela Jana.
Měla toho uřvance dost! Nikdy nebyla dostatečně dobročinná. Nápad s jejich záchrannou bylo čiré šílenství.

Daniel se vymanil z hloučku mužů a s jistou úlevou od nich poodstoupil.

„Je to o něco složitější, než jsem předpokládal. Neuvědomují si, že jsme pro ně něco udělali. Pochopitelně nám nevěří,“ řekl s velikou snahou o vyrovnanost a klid.

„Už bychom je odsud měli dostat, než zburcujeme celou nemocnici,“ podotkl Marek věcně a na čele se mu prohloubila další vráska.

Neodbyta Silný se k nim nenápadně přiblížil a poslouchal jejich rozhovor.

„Proč nás chcete odsud dostávat? Co jste pro nás udělali? Chci nějakou rozumnou odpověď,“ zaútočil znovu nervozitou přeskakujícím hlasem.
Daniel, Jana a Marek se po sobě podívali, všichni se stejnou otázkou na mysli. Co všechno jim mají povědět? Lhát nebo říct pravdu? Plán A neobsahoval postup pro podobnou situaci.

Jana pocítila podivnou stísněnost, která neměla co dočinění s nikam nevedoucím dohadováním. Jsou tu už moc dlouho. Ohlédla se po prosklených dveřích, nikdo se k nim zatím neblížil. Přesto… neměla dobrý pocit.

„Pravda je taková, že jste byli v poslední době pod vlivem cizí zákeřné manipulace a byl ohrožen váš život. I zde jste drženi pod kontrolou nepřátelské skupiny. Využívá vás ke svým potřebám. Zkuste se upamatovat na pár posledních dní, víte, proč jste tady? Máte jasné vzpomínky na dobu těsně před tím, než jste se ocitli zde?“ rozpovídal se Daniel a vkládal do svých slov hodně přesvědčivé opravdovosti. Dobré bylo, že vlastně vůbec nelhal.

Všem posluchačům bez výjimky se v obličeji zračil nesouhlas a nevíra, u některých se pomalu měnila v zmatení a úlek.

„Někdo se vám hrabal v harddisku, co?“ poznamenala Jana, „že si nepamatujete všechno? Nechci být nezdvořilá, … ne lžu, na způsoby kašlu, ale jde o to, že ti bídáci tu můžou být každou chvíli a věřte mi, nechcete se s nimi potkat. A já taky ne,“ Jana zadoufala, že je třeba nějak přesvědčí.

Sledovali ji jako nějaké obzvlášť zvláštní zvíře v ZOO, zaujala je, ale na vzájemnou důvěru to zdaleka nevypadalo.

„Všechno to zní naprosto nereálně. Mám sice pár pochybností o svém pobytu zde, nikdo mne ale nepřesvědčí, že jsem obětí blíže nespecifikovaného spiknutí. Začínám nabývat přesvědčení, že jste se sem zatoulali z oddělení psychiatrie. Když mne omluvíte, strávím noc raději na lůžku něčím mnohem užitečnějším, a to spánkem,“ promluvil slizce vypadající chlapík, velice jedovatým a v jedovatostech trénovaným tónem.

„Toho bych tipoval na ministra, má sklon k řečnění,“ odtušil Marek, „Co s nimi, otče?“

„Ještě jim to zkusíme vysvětlit. Neměli bychom je odsud brát násilím. Nevedlo by to k dobré spolupráci. A my potřebujeme co nejvíc informací, které nám můžou poskytnout. Nějak jsem zapomněl na lidský faktor, a měl jsem počítat taky s faktorem velkého ega.“

„Není na to nějaké kouzlo? Něco, co jim zavře huby? Udělejte s nimi něco, já se jdu mrknout na sestru, mám nutkavou potřebu ji zkontrolovat,“ oznámila Jana a velice ráda přenechala řešení situace Šedivojům.

Do sesterny nakoukla právě v okamžiku, kdy zdravotnice pokládala telefon. Jana dost jasně tušila, kdo byl na druhé straně linky. Sestra ji probodla pohledem, odhodlaně se narovnala v zádech a křečovitě se usmála.

„Provádíte tu něco proti NIM. To nedopustím, dělejte si se mnou, co chcete, posloužila jsem JIM dobře,“ pronesla s nadšením mučedníka pro svatou věc.
Janě se udělalo špatně. Jednak z těch obluzených řečí, jednak z vyhlídky na setkání s Požírači. Krucipísek, musí odtud vypadnout!

„Fajn, fajn, jste fakt šikovná, gratuluju!“ Jana bez rozmýšlení popadla sestru za ruku a zapumpovala jí s ní a zároveň na ni použila své „kouzlo“.
Nečekala, až se ženská vzpamatuje. Nebyl čas na jakékoliv vysvětlování. Další do party se jim nehodila, ale tohle bude stejně o fous, takže proč ne.

„Pojďte s námi, myslíme to s vámi dobře. Ale fofrem,“ křikla Jana a už pádila chodbou k Šedivojům.

„Zavolala hnusákům, “ oznámila ještě v běhu.

„Beru si třeba tyhle dva,“ sdělila, popadla ruce dvou nejbližších pacientů a vykročila do prázdného prostoru, matně vnímala, že ji tíží jakási břemena.

Všichni tři padli na zbytky červené antuky. Trefila se, staré kurty byly jejich domluvenou přestupní stanicí. Jana se zakuckala zvířeným prachem a klidnila třes v celém těle. Přemístění s břemeny jí vysálo pořádnou porci síly. Pootočila hlavu a se škodolibostí sledovala, jak oba muži leží na zemi a lapají po dechu, neschopní se pohnout.

„Koukejte tu zůstat. Opravdu mám na mysli vaše dobro, ačkoliv osobně nechápu proč. Vrátím se za chvilku,“ oznamovala jim, když vrávoravě vstávala.
Už toho skutečně má dost. Ale nemůže v tom nechat oba kouzelníky samotné. Co se vůbec děje, že tu ještě nejsou? Chystala se znovu se vrátit do Motola, když téměř vedle ní žuchl na zem chumel těl a za chvilku další.

První se ze změti hekajících chlápků vymanil Marek a po něm i Daniel.
Starší z nich namáhavě popadal dech a třásl se. Přikročila k němu a starostlivě si ho měřila a marně přemýšlela, jak mu přispět na pomoc.

„Je to dobrý? Zvládneš to?“ Položila mu dlaň na rameno. I přes hrubou látku jeho tmavého kabátu cítila jak je vyčerpaný, ale i teď kdesi hluboko v něm doutnala odhodlaná energie.

Upřel na ni své medové oči, pousmál se a přikývl. Znovu se musela obdivovat jeho statečné vytrvalosti a nekonečné klidné laskavosti.

„Bylo to vskutku povedené kouzlo, to musím, otče, uznat,“ ozval se hlasitě Marek a překročil kašlajícího Silného.

„Tyhle jen tak do domu nedostaneme. Uvítal bych nějaké šikovné řešení,“ Marek se mrzoutil, příliš si nelámal hlavu s kondicí svého otce. S netrpělivostí se podíval na Janu s Danielem, kteří se očividně věnovali sobě, namísto řešení problému.

Jana stáhla ruku s podivným pocitem studu. Odvrátila pohled od obou
Šedivojů a věnovala ho zoufalé skupině lidí válejících se na antuce. Najednou jí bylo jasné, že tihle nebožáci nejsou jejich záchranou, ani pomocí. Je to jen pár obětí Požíračů, vzorek z mnohem většího množství.

Přesto byla ráda, že udělali aspoň něco, minimálně trochu naštvali Požírače.
Třesoucí rukou si uhladila vlasy, nadechla se chladného nočního vzduchu a pro tuhle chvíli si dovolila doufat, že ještě mají šanci.


***

Noc se zvolna přehoupla v bledý úsvit. V neosvětlené laboratoři se pomalu začaly rýsovat nezřetelné siluety tajemných přístrojů i rozličného náčiní, jehož účel Jana neznala a ani ji příliš nezajímal. Zjistila, že dokáže za přiměřené snahy, vypnou své noční vidění, což byla úleva, občas byla temnota vítanou kulisou.
Před chvílí utekla před hovorem v obývacím pokoji. Nedokázala snášet bezbřehé obcházení kolem zřejmé skutečnosti, plácání velkých řečí bez jediné upřímné věty, v tom byla trojice návštěvníků, jediných, kteří se k nim přidali, dobře cvičená.

Dělalo se jí špatně, jen si na to vzpomněla. Tady jí bylo líp. Tady mezi vůněmi tisíců kouzel sloužících k dobrému účelu. Posedávala v temnotě, sledovala hlídkujícího Požírače a snažila se na nic nemyslet. Usoudila, že je to mnohem prospěšnější, než zběsilá snaha neprodleně vykoumat, jak se dostat z téhle patálie. Aspoň ji to tolik neunavuje a nedeprimuje.

Vrzly dveře a na okamžik částí místnosti proběhl pruh světla a uvrhl okolí do bolestivě jasné reality, potom se ztenčil a zmizel spolu se zavírajícími se dveřmi. Věděla, kdo za ní přišel, poznala příjemnou vůni klidu a vyrovnanosti, poznala mistra Mag.

„Už si šli lehnout. Můžeš se vrátit,“ řekl tiše s lehkým nádechem humoru. Smál se jí? Její zbabělosti? Ranilo ji to i rozzlobilo.

„Viděla jsem jejich nejhlubší podstatu, myšlenky a pocity. Byla to hnijící bažina. Nedokážu se na ně dívat a necítit odpor. Je v nich něco zkaženého, něco co tam už bylo, než je ovládli. A není to legrace!“ Jana tišila hlas, přesto by to nejraději křičela. Tolik ji to zasáhlo.

Trvalo, než zareagoval.

„Dohlédla jsi až na samotné dno, tam se vždy hromadí ta největší špína. Každý ji v sobě má,“ pokoušel se ji uklidnit.

„Asi, možná jsem moc přecitlivělá, pokud jde o hajzlíky. Sama vím, že i já jsem docela mrcha. Jenže oni jsou na mnohem vyšším stupni neřádství. Blíží se Požíračům,“ nenacházela v sobě pochopení a nechtěla ho hledat.

Podívala se na Daniela. „Tys nic takovýho v sobě neměl,“ prozradila mu a trhaně se nadechla. Bylo jí tak těžko z toho, co viděla a cítila.

Přisedl na vedlejší stoličku a hodnou chvíli si jen mlčky prohlížel tmavou stolní desku.

Pociťovala vděk za to ticho a šero, mohla tak ukrýt slzy, které jí začaly stékat po tvářích, Bůh v í, proč právě teď. Mizerně se přece cítila už pěkně dlouho. Pokusila se s tím něco udělat, ale její nervy se spolčily s tělem a odplavovaly všechno napětí slušnou dávkou slané vody. Párkrát popotáhla a hned se za ten projev slabosti zastyděla. Je směšná! Zatnula v zoufalství pěsti.

Otočil se k ní a přikryl její napjatou ruku svou dlaní.

„Nejsi mrcha,“ prohlásil s uklidňující přesvědčivostí.

Cítila, jak se v ní napětí pomalu uvolnilo a tělem se jí rozšířilo cosi hřejivého, nebyly to cizí pocity, tím si byla jistá. I ty ale vnímala.

„Nechci brečet, opravdu,“ pronesla huhňavě. Zatracený oteklý nos! „Ty taky nebrečíš, i když to v tobě pěkně vře. Pod tou kupou klidu jsi slušně napjatý. Cítím to, co ty, víš? I tu prazvláštní radost.“
Jana uťala své povídání . Z čeho mohl mít v tuhle chvíli radost? Nebo si ji pletla se svou vlastní? Kde se vlastně tahle nepatřičná emoce vzala?

„Netušil jsem… promiň, jestli je to nepříjemné.“ Mistr najednou znejistěl a chtěl stáhnout svou hřejivou dlaň.

Jana ho zadržela, uvolnila pěst a propletla své prsty s jeho.

„Vydrž ještě chvíli, prosím,“ požádala. Tolik potřebovala ten dotek!

Zakryl jejich spletené prsty druhou rukou.

Na desce stolu se rozjasnil ohnivě oranžový obdélník, vycházející slunce se dralo oknem do místnosti s krutou připomínkou ubíhajícího času.
Ještě chvilinku čerpala potěšení ze vzájemného doteku a teprve pak se odvážila zvednout pohled. Zjistila, že si ji Daniel se zaujetím prohlíží, v medových očích náznak překvapení a ještě něčeho neznámého.
Znervózněla. Nechápala, co se to stalo . Proč jen se jí zdálo, že nešlo o pouhé utěšování? Že nepřijímala jen pomoc přítele, ale něco víc a že to víc chtěla.
Ne, nejspíš si to namlouvá. Musí to tak být. Je nutné dostat svoje city do normálu.

S přemáháním ze sebe přiškrceně vypravila: „Už… opravdu… musíme něco dělat.“
Ale tak moc se jí nechtělo!

Pomalu přikývl a neochotně vyprostil své prsty z Janina sevření.

„Pravda, naše oblíbené řešení neřešitelného,“ řekl trochu chraptivě a trpce se usmál.

Vstala ze stoličky a nesmyslně si začala urovnávat pomačkané tričko. Nechtěla se na muže vedle sebe podívat. Tak to bylo, teď to pochopila. Býval pro ni stařeček, mistr Mag, otec Marka, kouzelník, ale teď, teď… prostě muž, co měl tisíc dobrých vlastností, až moc na to, aby odolala. Kruci!

Pokusila se ovládnout hlas a výraz tváře. Pak se na něj teprve zadívala a nuceně vesele pronesla:

„Začala bych pořádným kafem. Jdu ho uvařit. Dáš si taky?“

Zkoumavě si ji změřil, ale nekomentoval její výstup.

„Děkuju Jani, moc rád,“ řekl prostě a usmál se na ni s opravdovým vděkem.

Polkla, přikývla a pádila do kuchyně.

Když se vrátila, seděl Daniel u Markova notebooku a s jistými obtížemi se mu ho podařilo zapnout. Zjistila, že pohled na kouzelníka jí přináší šimravý pocit radosti, tak povědomý, že se bezděky podívala na své spící tetování, aby se ujistila, že si s ní zase nepohrává. Nepohrávalo. Položila jeden hrnek vedle Danielovy ruky a postavila se mu za záda, aby viděla na monitor.

Systém ještě nabíhal, znala tohle sáhodlouhé bootování a neměla ho ráda, zvlášť když na ni stále vyskakovaly nabídky všelijakých aktualizací, jako právě teď.

„Bude to chtít stáhnout nový antivirus,“ poznamenala a měla radost, že už může zase mluvit normálně. Usrkla doušek horké a sladké tekutiny.

„Opravdu? K čemu to slouží? V tomhle se moc nevyznám,“ přiznal a s otázkou se otočil k Janě.

„Z internetu můžeš chytit různé nemoci, teda ne ty, počítač, takové programy, co ti v něm pak dělají neplechu, někdy opravdu slušnou. A antivir je program, co je umí odhalit a zlikvidovat,“ Jana se taky necítila jako počítačový expert.

„Nechci Markovi zničit notebook, uděláš to? Stáhneš ten antivir? Rád bych se pak podíval, co se děje ve světe slepých.“

Daniel už jí uvolňoval místo, ale ona na to nereagovala.
Prudce položila svůj hrnek s kávou, až ta trochu vyšplíchla a neslyšně si pro sebe mumlala:

„Virus, zhroucení systému… co kdyby… ne, to by asi nešlo… i když…“
Vzpamatovala se a zjistila, že na ni Daniel vyčkávavě hledí.

„Dal by se do programu šíření Jména zanést ničivý virus?“ zeptala se opatrně.
„Myslím to tak, jestli by se tam nedalo připlést nějaké kouzlo, takový magický podprogram, který by spolu s šířením Jména zeslaboval jeho účinek. Možná je to blbost, vím, že se moc nevyznám v magii, vlastně vůbec, ale….“

Daniel jí přitiskl ukazovák na rty a tak ji umlčel. Vypadal nadmíru zaujatě a ve tváři se mu rozehrál nadšený úsměv.

„To by mohlo vyjít! Je to opravdu dobrý nápad, bude potřeba ještě hodně práce, ale tu my spolu přeci zvládneme. Jsi skvělá!“ ocenil ji a objal krátkým a silným stiskem.

Byla omámená. Nemyslela na Požírače ani proklatá Jména. Jediné, co si uvědomila, bylo, jak Daniel pěkně voní, tak mužsky a ještě nějak… jako to nejlepší kouzlo. Naštěstí to trvalo jen okamžik, pak se dokázala opanovat a do jejího zmateného mozku se profiltrovalo i vědomí, že na to konečně kápli.