Kapitola druhá - Amálie

Kapitola druhá - Amálie

 „Chci po vás stále a jen to jedno. Práci, pro kterou jste stvořeni. Na nic jiného na tomhle světě beztak nejste. A začínám pochybovat o tom, že jí jste schopni. Tím se vaše existence stává poněkud nejistou,“ protivně pisklavý hlas s potěšením protahoval jedovatá slova směřující do kouta temné, zatuchlinou páchnoucí místnosti. Muž, jemuž hlas náležel, listoval hustě popsanými archy papíru, které ležely na pracovním pultu. Náhle prudce trhl rukou a smetl je na zem spolu se skleněnými miskami a kádinkami. Třeskot skla se v místnosti nepříjemně rozlehl.

„Všechno k ničemu! Neschopná zvířata!“ rozkřičel se najednou a rychlými kroky přešel k nejtmavšímu koutu. V něm se na dřevěné lavici krčily čtyři postavy. Drobounké, vyhublé bytosti. Skřítci. Jeden z nich se trochu narovnal v ramenou, a ačkoliv jím lomcoval třes, důstojně vystoupil o krok vpřed a tiše promluvil.

„Postupujeme pomalu, ale správným směrem. Takový výzkum nelze uspěchat.“

Velkýma odhodlanýma očima setrvával na tváři rozčileného muže. Ten vytáhl hůlku a přiložil ji skřítkovi na prsa.

„Začínám si myslet, že to brzdíte schválně. Není nic jednoduššího, než upustit trochu přebytečné energie, postačí jen nepatrně pro nanicovatá stvoření, jako jste vy a… zjistíte, jestli je skřetí nebe.“

Pištivě se zasmál a hůlku sklonil. Hra ho zřejmě bavila, počal se usmívat.

„Zdá se, že máte tam nahoře,“ mávl neurčitě směrem ke stropu, „přítele. Mizerného kouzelnického přítele. Neříká vám nic jméno Šedivoj?“ Provrtal mužíka pohledem, zkoumal výraz jeho utrápené tváře a neuniklo mu chvilkové zaváhání. Nečekal na odpověď. Úsměv se mu rozšířil.

„Kamarádíčkovali jste se s tím alchymistickým bastardem. Pověděli jste mu svoje skřetí tajemství?  Třeba by si o tom se mnou rád popovídal. Možná by vás tu mohl navštívit. Uvidíme.“

Valmar Rodovský přestal tomu nechutnému stvoření věnovat pozornost. Myšlenka na „rozhovor“ se synem Mistra Mag, s vyznavačem temné magie, se mu začínala líbit. Stálo za to o tom chvíli popřemýšlet. Opustil hnusnou podzemní kobku, prošel malým dvorkem a zamyšlen se vydal na procházku večerním městem.  

***

www.youtube.com/watch?v=rwvEBUSPByU

Teplé světlo večerního slunce dopadalo měkce na naleštěný povrch prodejního pultu, odráželo se od prázdné skleněné vitríny, protahovalo stíny. Amálie se na chviličku posadila k jednomu ze tří malých stolků. Přes den tu odpočívali či popíjeli kávu její zákazníci. Hrstka z těch, kteří si přišli koupit křupavé pečivo, voňavý chléb.  Sem do její pekárny. Nemohla tomu ještě pořád uvěřit. Přivedla k životu zastrčené, zapomenuté místo, místo s nepopiratelným kouzlem, neuvěřitelně přitažlivé. Poprvé, když sem vstoupila, vše bylo staré a omšelé, uprášené. A přesto dovedla v tom okamžiku poznat zdejší krásu a neobyčejnost.

Vstala, urovnala židli a pomalu prošla z obchodu do pekárny, voňavé místnosti, kde v několika mísách odpočívala biga, kvásek na italský chléb. Když se přesvědčila, že uběhla půlhodina od chvíle, kdy kvásek vytvořila, odnesla mísy do obří lednice. Za pár hodin už z kvásku bude zadělávat hladké a pružné těsto, příjemné na dotek a vonící po ořeších. Milovala ten pomalý a důkladný proces, vyžadující trpělivost, jehož výsledkem byl křupavý chléb. Víc než rychlé a nenáročné pečivo, které vznikalo téměř bez námahy a bez rizika. Chléb oproti tomu byl každodenním dobrodružstvím, nejistotou. Vždy se mohlo něco pokazit, nikdy nebylo jasné, jakou přesně bude mít vůni a chuť.

Pousmála se. Zase byl za ní jeden takový den plný práce a za pár hodin začne nový. Zavřela těžké, staré dveře a vystoupala po schodišti k maličkému bytu, který užívala jen k tomu, aby tu na několik vzácných hodin upadla do hlubokého bezesného spánku.

Dnes se však ještě necítila unavená. Zdálo se, že si její tělo začíná na vražedný pracovní rytmus zvykat. Spánek od sedmé večerní do tří do rána, pak čtyři hodiny v pekárně, sedm hodin v obchodě, další čtyři hodinky strávené pečením a přípravami na druhý den. Chvilinka na údržbu sama sebe a pak ten kolotoč začal znovu. Jen sobota ji z něj na krátko vytrhla.

Ale nelitovala. Cítila se konečně naplněná, užitečná, živá. Nebyla malířkou, neměla hudební talent a přeci tvořila. Každý den jí pod rukama vznikala spousta uměleckých děl, naplňujících srdce potěšením. Jen takhle pozapomněla, jak osamocená teď je. Bez rodiny. S přáteli, kteří už rodiny mají a u nichž si proto připadala přebytečná.

Potřásla hlavou, jako by tím mohla změnit směr, kterým se její myšlenky vydaly. Věděla, že když za ní přijdou chmury, nezmizí lehce a pokoušet se v tuhle chvíli usnout nemá smysl. 

Přetáhla přes hlavu odrbanou mikinu a vydala se dolů po dřevěném schodišti. Zpěvavě vrzalo a naříkalo jako prastará bytost probuzená ze staletého spánku. Pohladila prsty ohmatané zábradlí, jako by se jej pokoušela utěšit. Tak jak to dělávala kdysi dávno s babiččiným vlčákem, když byl ke konci života nevrlý a vzteklý, nebezpečný bez vlastní viny.

 Vyšla do chladného večera. Svižná procházka ji unaví a vyčistí hlavu. Slunce už se sklánělo k obzoru, dlouhé stíny zatemňovaly úzké uličky a přinášely předčasný soumrak. Z průchodu do dvora za obchodem zavanula zatuchlina a chlad. Věděla, že vrata zamykala. Teď však byly pootevřené. Se srdcem bušícím až v krku a podivně ztuhlýma nohama se k nim vydala. Nejraději by je jen zabouchla, nechtěla zjišťovat, kdo je otevřel. Přesto nakonec vkročila do zšeřelého prostranství a bleskově ho podrobila prohlídce. Nikdo tam nebyl. Ať se jí tam vloudil kdokoliv, byl pryč. Nezmizel však pocit ohrožení. Musí dát vyměnit zámek.

Už se otáčela k odchodu, když si všimla, že se na zemi povaluje několik papírů. Sehnula se, aby je sebrala. V tom okamžiku koutkem oka zahlédla pohyb v místech, kde byla jen holá zeď. V náhlém popudu se skrčila za popelnici. Ve zdi se objevily úzké dveře. Kousla se do rtu, aby nevyjekla. Dveře se otevřely a z nich vyšel kudrnatý muž malé postavy. Zavřel je za sebou a ty zase zmizely. Muž prošel kolem Amáliiny skrýše a beze spěchu opustil dvůr.  

Zůstala ještě hodně dlouho sedět za popelnicí a několikrát se dotkla své tváře, chladné země i hladkého plastu nádoby před sebou. Vše bylo skutečné. Vše cítila, viděla, vnímala tak, jak to bylo reálné. A ač by moc chtěla, událost předcházejících minut nedokázala považovat za halucinaci.

Trvalo hodnou chvíli, než se odhodlala se zvednout. Stále se však nepohnula z místa. Oči upírala na stěnu, ve které se před chvílí objevily dveře, a z paměti se jí vynořila babiččina slova:

„Jednou se ti možná stane něco neobvyklého. Něco, co rozumem nepobereš. Pak se k tomu, děvenko, otoč zády a nech to být. Nemáš zapotřebí, aby tě svět považoval za bláznivou.“

Babička ještě mohla dodat „tak jako mne“, ale nedodala. Tenkrát je přerušil Amáliin otec, který nerad viděl, když se s „šílenou stařenou“ bavila. Jak bylo jeho zvykem, hrubě je od sebe odehnal.

Konečně se Amálie pohnula. Vyšla ze dvora, zabouchla za sebou vrata. Vrátí se pro klíč a zamkne pořádně, ujistí se, že se ten podivný návštěvník už na její dvorek nedostane.

Nechávala stranou, že takovému, co prochází stěnou, budou zamčená vrata těžko překážkou. Zavře před neskutečnem oči, neexistuje, nic takového není!

***

www.youtube.com/watch?v=2jHde3CITs0

The worst day since yesterday

Marek Šedivoj zůstal sedět v ošoupaném křesle dávno po tom, co slyšel ostatní, jak za sebou zabouchli dveře svých pokojů. Nerozsvítil si lampu, nechával jen slabě zářit orkam. Zamyšleně ho převracel v prstech. Pokoušel se zbavit znechucení, které pociťoval sám nad sebou. Postupoval dnes bezhlavě a nechal se pohltit hněvem. Dvě chyby. Upoutal na sebe pozornost Patroly. Chyba číslo tři. A nic nezjistil. Nic, co by ho dovedlo na stopu Prokůpkovy rodiny. Hlupák!

Otec si důsledky jeho zbrklosti uvědomoval, ale nekladl mu za nic vinu. Události se prý možná jen urychlí, vyhnout se jim stejně nemohou. Marek jen nerad uvažoval nad tím, o jaké události se bude jednat. Být pronásledován Patrolou nebylo nic, co by nezažil a také nic, o co by stál.  

Vstal. Posedáváním trávil příliš času. Začal měřit pokoj dlouhými ráznými kroky. Pár týdnů bezstarostnosti bylo pryč. Zastavil u okna a vyhlédl na ulici. Kočičí hlavy se leskly v záři žlutých lamp. Mrtvý noční klid, jindy tak příjemný, ho nyní rozčiloval. Potřeboval nějakou činnost, hromadila se v něm bouřlivá energie a bylo ji třeba spotřebovat. Prací v laboratoři to však dnes nepůjde. Nesoustředil by se. Zamířil ke skříni, vytáhl kabát, oblékl ho a tiše se vykradl z domu.

Chladný noční vzduch působil jako uklidňující obklad, rychlá chůze rozbušila srdce a rozháněla hněv tělem a pryč z něj. Seběhl na Malostranské náměstí, vyhnul se Karlovu mostu a vydal se podél řeky. Vyděsil spící labutě, přízračně se bělající na břehu. V tu chvíli už najisto věděl, že ho kdosi sleduje. 

V tenhle čas a v tomhle místě nebylo pravděpodobné, že by s ním měl někdo stejnou cestu. Přesto za sebou slyšel občasné klapnutí podpatku a dvakrát uviděl na vodě odlesk světla z hůlky. To, když se dostali na temná místa ve stínu budov.

Patrola reagovala s obdivuhodnou svižností. Nebo to byla iniciativa Rodovského? Jak rád by byl, kdyby se za ním plahočil právě Valmar. Měl s ním otevřený účet a v tento večer by ho vyrovnal. Marek zrychlil. Cítil, jak mu zlost tiskne hrudník, jak ho pobízí k tomu otočit se a vypálit na pronásledovatele omračující kletbu. Tím by své dnešní hloupé jednání završil. Ovládl se. Takovou radost nehodlá dělat nikomu, ať je to obyčejný člen Patroly, nebo sám zloprcek, principal, babral Rodovský.

Po chvíli se přiblížil ke krčmě U Rybáka. Jejími okny se na vodní hladinu lilo mile zlatavé světlo, vábilo ho zastavit se na skleničku, něco pojíst. Věděl, že je to prostý reklamní trik, kouzelná záře měla přesně tyhle pocity vyvolat. Jeho na to nenachytají. Už téměř minul široké vchodové dveře, když se rozmyslel. Vklouzl do vyhřátého, smaženými rybami a pivem načichlého výčepu. Nebylo plno. Jen pár štamgastů posedávalo u baru. Přinesl jim vítané zpestření večera, bez rozpaků si ho prohlíželi. Vrhl jejich směrem jediný pohled a rázem sklopili zrak na dno svých sklenic.

Zřejmě je na něm jeho rozpoložení vidět. Pokusil se o nepřesvědčivý úsměv a vyslal ho vstříc hostinskému.

Malý, drobný mužík, zvyklý na ledacos, ocenil Markův pokus pokývnutím hlavy a tichým dotazem, cože si dá.

„Pivo a něco k jídlu, děkuji,“ zamručel Marek a usadil se ke stolu v nejtmavším koutě tak, aby dobře viděl na dveře. Jestli je to Valmar, nedočká se ho.

„Zaplatím předem,“ sdělil hostinskému, když před něj položil talíř s gulášem a sklenici zlatavé tekutiny. Mužík se nepodivil, jen s povděkem přijal útratu i spropitné. Tohle byl podnik, kde se hostů nevyptávají.

Marek se dal pomalu do jídla, na které neměl chuť. Přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než to pronásledovatel vzdá.

Dojídal právě druhý krajíc chleba, když se otevřely dveře a s neohrabanou nenápadností vešel obtloustlý chlápek v šedém obleku. Nejistě se rozhlédl po místnosti, jednou Marka přehlédl, nervózně přešlápl, pak se dal do pátrání znovu a v hledání uspěl. Na kratičký okamžik se střetl s Markovým pohledem, viditelně si oddechl a pak se se sklenicí usadil ke stolu u dveří.

Marek dopil pivo, odložil nedojedený chléb, zvedl se, pokývl na rozloučenou hostinskému a spěšně opustil lokál. Neušel mu nešťastný výraz v tlouštíkově tváři.

Vsadil by se, že má co dělat s utahaným a otráveným členem nějaké neelitní skupiny Patroly. Nejspíš ho nasadili na sledování za trest. V každém případě se nezdál příliš motivovaný. Přesto ještě Rodovského ze hry nevylučoval. S Patrolou byl, jak se dnes ukázalo, v kontaktu a náhlá nutnost sledovat alchymistu se škraloupem z minulosti, mohla vycházet z jeho popudu.

Venku se postavil do stínu hned za hospodou a použil jednoduché maskovací kouzlo. Za chvilku ze dveří vyběhl tlouštík, zastavil se a nerozhodně se rozhlížel po okolí. Pak pokrčil rameny a vydal se směrem od řeky. Marek se tiše odlepil ode zdi hostince a vyrazil za ním. Teď už si byl jistý, že nejde o žádné kouzelnické eso. Nepoužil ani tu nejjednodušší odhalovací formuli a pronásledování vzdal.

Ani se nepřemístil, což mohlo znamenat, že nezvládal ani tenhle magický kousek. Směšně nekvalifikované jedince si Patrola najímá do svých služeb.