Kapitola třetí - Den "B"

18.01.2014 12:51

Písnička k povídce:

www.youtube.com/watch?v=mXGcvi8K1CU&list=PLB2BDA42D6048CDD8

Den „B“

 

Nebe se na svět usmálo světle nachovým úsvitem. Ranní opar nad řekou něžně zahaloval hladinu i břehy.  Schovával nevábnou skutečnost, pohozené odpadky, vyplavené větve a mrtvolky potkanů. Marek se mračil na tu neupřímnou romantickou krásu, na lež, která teď vládla světem, kam se jen jeden podívá. Raději zrychlil krok. Nevyspání, skutečnost, že ho někdo dal sledovat, i neúspěšné stopování muže z Patroly, to vše v něm vyvolávalo téměř nesnesitelný neklid. Nebezpečné rozpoložení, ničící jeho sebeovládání.

Minul pár Slepých chvátajících do práce. Nevšímali si ho, nevšímali si ani kýčovitě krásné přírodní scenérie. Otupělí, ubozí.

Vydal se přes most, bez velkého spěchu se uhnul projíždějící tramvaji, s jistým zadostiučiněním sledoval, jak na něj řidič rozčileně gestikuluje. Prosmekl se několika úzkými uličkami. Už věděl, že domů se teď ještě nevrátí. Sklopil oči a zarputile sledoval ohlazené kočičí hlavy, staré a věčné. Zastavil, když jejich šedou barvu vystřídal složitý barevný vzor. Opatrně zvedl pohled.

Tady věčnost končila.

Rozbitá zaprášená výloha, pár povalených lékovek, reklamní nápisy visící šikmo za jediný roh. Dveře pootevřené, skleněná výplň vysypaná na zemi. Nad nimi poničený nápis hlásal, že zde bývala lékárna U Fénixe.

Díval se na ten neutěšený obraz a jen těžko překonával vlnu zlosti tak silnou, že se mu udělalo fyzicky zle. Na chvíli se předklonil a zhluboka dýchal. Tohle bylo horší, než čekal. A všem to bylo jedno. Zmizeli lékárníci, podivínští skřítci, co na tom? Snad jen někoho zamrzí to, že musí jít pro lék o něco dál.

Pomalu se narovnal a vydal se ke dveřím. Sklo mu křupalo pod podrážkami, z kliky setřel prsty vrstvu prachu. Zase za sebou přivřel a rozhlédl se po prodejně. Krásný naleštěný povrch mramorového pultu byl zjizven mnoha zásahy tříštivé kletby, police, dříve plné pečlivě vyrovnaných keramických dóz, byly stržené. Překrásná, umně tepaná ramena přesných vah se přelomená válela ve změti střepů, dřevěných třísek a rozsypaných bylin.

Marek to prohlížel v jakési spásné otupělosti. Vše se mu vrývalo do paměti, zraňovalo ho to hluboko uvnitř, ale informace o tom ještě nedošla k mozku. Prošel přípravnou léků i laboratoří. Všude nacházel jen zkázu. Stejně tak v soukromých pokojích v prvním patře. Tam však vše vyvolávalo dojem, že před tím, než se Patrola vyřádila na osobních věcech Prokůpkovy rodiny, vše důkladně prohledala. Zásuvky byly vyházené na podlaze, matrace v postelích rozpárané, dna skříní rozbitá.

Ne, víc už nemůže vydržet! Vyběhl z domu, dveře zabouchl. Teprve teď na něj dolehla hrůza, která zůstala v rozvalinách pohřbená. Zakryl si dlaněmi tvář, krk se mu bolestivě napínal němým křikem. Nijak se mu tím neulevilo, ale dokázal se aspoň trochu uklidnit a přemístit se domů.

 

***

 

Dnes poprvé se Amálii nechtělo otevřít obchůdek. Necítila se dost silná na přívětivé úsměvy, na krátké pracně nacvičené zdvořilé věty, v nichž nedělala chyby. Probdělá noc se začínala projevovat neschopností se pořádně soustředit. Navíc se jí do myšlenek neustále pletl malý kudrnatý muž procházející zdí. Jeho tvář se v jejích představách stávala odporně zlověstnou. Ne, ona se nedokáže k neskutečnému otočit zády. 

Ještě zbývalo pár minut do sedmé. Udělala si vražedně silnou kávu a v ozdobném zrcadle visícím vedle kávovaru si nacvičila přívětivý výraz, nejblíže podobný úsměvu. Chvíli popíjela horkou tekutinu a pak se s povzdechem vydala otevřít dveře a vytáhla reklamní ceduli s informací, co se dnes prodává.

Zamávala paní Horákové, která už se k ní pomalu sunula na starých revmatických nohou. Její věrná zákaznice. Počkala, až dojde až k pekárně a pozdravila ji.

Stařenka se na Amálii usmála a nechala se zavést dovnitř a usadit ke stolku. Byla křehoučká, téměř průsvitná. Působila tak, dokud energicky nepromluvila:

„Dnes mi dejte dva ty vaše medové koláčky. Jsem vzhůru už od půl třetí. Ani nevíte, jaký už mám hlad.“

Amálie stařence donesla požadované spolu s černým čajem a mlékem. Tak jako každý den. Jen množství pečiva se měnilo. Ještě si odnese domů pár rohlíčků a pytlíček kokosek. Vděčná a bezproblémová zákaznice, která hovor obstarala sama.

Před půl osmou už se počali hrnout zákazníci, kteří nakupovali svačinu do práce a zásobu na večer. Povětšinou stejné tváře. Po ránu ospalí, zahloubaní do sebe, nepříliš povídaví lidé.

Shon skončil s devátou hodinou. Ojedinělí kupující Amálii dostatečně nezaměstnali, jindy většinou vytáhla účetní doklady, počítač a dala do pořádku papírování. Dnes se však jen unaveně posadila na stoličku za prodejním pultem a zavřela na okamžik oči. Její království vonělo, halilo ji do své útulnosti, bylo jediným a spolehlivým společníkem.

Trpce na ni tahle skutečnost dolehla, hořkost z neschopnosti navázat jakýkoliv důvěrnější kontakt v ní kdesi uvnitř setrvávala. V duchu se kárala za nevděčnost a chtivost. Měla spoustu toho, čeho se jiným nedostávalo. Peníze, práci, která ji naplňovala, krásný dům. Bezpečí. Měla se dobře.

„Mám se dobře,“ šeptla si a násilím se donutila otevřít oči a vstát, usmívat se, vařit kávu, cvičit jazyk v rozhovorech se zákazníky. Oddechla si, když definitivně zavřela dveře a poklidila obchod. 

 

***

 

Marek se vynořil z nicoty kousek od prahu jejich domu, vtrhl neomaleně dovnitř a na hodnou chvíli se zastavil v hale neschopný vymyslet, co se sebou udělat, aby si ulevil od nashromážděné zlosti.

„Zlá noc?“ překvapil ho otcův hlas. Stál ve dveřích, upíral na něj starostlivý pohled a nabízel svou společnost. Marek mu byl v tom okamžiku neskonale vděčný.

„Já… promiň, jestli budu křičet, nebude to na tebe,“ ucedil s pracným sebeovládáním.

Otec ukázal na znamení Mag. „Trochu si dokážu představit, jak mizerně ti je,“ poznamenal.

Markovi došlo, že díky jejich magickému spojení se extrémně silně prožívané emoce přenášely i na ostatní členy Řádu.

„Postaral jsem se vám o špatné spaní. To jsem v úmyslu neměl,“ zabručel Marek. 

„Celou noc jsem se potloukal venku,“ přiznal, když oba zamířili do obýváku. Otec mávl rukou s orkamem a Marek ocenil, že tak prozřetelně celou místnost zvukově izoloval.

„Potřeboval jsem si vyčistit hlavu, ale spíš jsem si ji zaneřádil ještě víc. Nějaký nedouk z Patroly mě sledoval.“ Marek se neposadil, přecházel podél krbu a předváděl ostré otočky u stěny.

„Nakonec jsem se mu na paty pověsil já. K ničemu to nebylo. Dotáhl mě až ke kancelářím v Celetné. Jediné, co se mi podařilo zjistit, je, že celá slídilská banda měla nějaký superdůležitý a nečekaný úkol. Sledovali skupinu kouzelníků, kteří se přihlásili do televizní soutěže Slepých. Předváděli tam nějaké kousky za použití magie. Trapná aféra. Proto na mě zbyl jen ten moula.“

Marek se pomalu uklidňoval. Jak vše líčil, vyznívalo to jako fraška. Druhá část ale fraškou nebude.

„A zastavil jsem se u Fénixe,“ pokračoval pochmurně.

„Taky jsem tam byl,“ přerušil ho otec hlasem naprosto vážným a chápavě pokývl hlavou.

Marek se pomalu sesul do křesla, opřel se lokty o kolena a zadíval se otci do hnědých očí.

„Jsou to hyeny. Muselo to tam být strašné. Je zázrak, že to Prokůpek přežil. A ti ostatní? Vůbec si nejsem jistý, že jsou ještě naživu,“ Marek poprvé vyslovil domněnku, kterou si nedovolil dosud odhalit ani sám před sebou.

„Nevím. Rád bych věřil, že jsou,“ šeptl otec a sklopil pohled.

„Něco tam hledali. Co? Proč?“ vystřelil otázku Marek.

„Ano, něco hledali. Měl jsem dost času na přemýšlení, ale přesto si nejsem jistý. Mohlo jít pouze o omyl. Stejně jako u nás, tehdy před lety.

Takže i otci se nedostává klidu. I on se vrací ke vzpomínkám na prohledávání domu a nekonečné výslechy. Pátrali jakoby mimochodem po něčem, co nebyl nikdo z Patroly schopen konkrétně určit. Ani Valmar.

A byli zase u něj.

„Má v tom prsty ten mizera. Nevím jak a proč, ale nemůžu se toho dojmu zbavit.“

  

***

Valmar Rodovský seděl důstojně usazen na honosné židli ve své laboratoři. Dával si záležet na tom, aby byl pracovní stůl každý den zaplněn odlišnou sestavou zkumavek a kádinek, zaneřáděn zbytky rozdílných rostlin a potřísněn různě zbarvenými skvrnami.

Dnes neměl na tuhle hru ani tu nejmenší náladu. V nitru vřel vzteky a návštěvník, který stál naproti němu, si to uvědomoval. Přesto zůstával příliš sebevědomý, tenhle inkvizitor.

„Použil jste toho nejneschopnějšího zaměstnance na kouzelníka Šedivojova formátu. To byla poměrně neprofesionální volba.“

Valmar se doposud ovládal. Stejně tak i vysoký muž stojící naproti němu. Valmar vnímal, ne bez jistého uspokojení, jak rád by mu inkvizitor vmetl do tváře, že nemá oprávnění mu cokoliv nařizovat, ale obezřetný respekt ho nutil pokorně mlčet.

Respekt. Ano, to bude to, co teď bude vyžadovat. Respekt a poslušnost. Velice rázně skoncuje s posměšky, kterých se mu dostávalo. Díky své dobré vědecké reputaci a jistému preparátu s velice nepříjemnými účinky.

„Byla tu oficiální akce proti organizované skupině. Vyžadovala zásah všemi možnými prostředky,“  

odrážel jeho kritiku klidně inkvizitor. Příliš klidně.

„Jestli máte na mysli tu bandu lehkomyslných puberťáků, pak to pro mne není argument. Ale budiž. Jste vázán svou službou, chápu,“ Rodovský obratně pracoval s hlasem, vpravil do své promluvy velkomyslnost i pokárání.

Vstal a z police vzal láhev vína a dvě sklenice. Naplnil obě do dvou třetin rudou tekutinou a jednu ze sklenic nabídl návštěvníkovi.

Ten ji nepříliš nadšeně přijal a ze zdvořilosti víno vypil.

„Očekávám kvalitní služby, pane Beneši. Vždy!“ zdůraznil při jeho odchodu.

Poté vzal opatrně inkvizitorovu prázdnou sklenici a vypláchl ji silnou kyselinou octovou. Nedopustí, aby mu někdo záměrně kladl překážky a nebyl za to náležitě potrestán.

Pro příště si raději důležité věci obstará sám. 

 

***

„Víte, že nás zase sledují?“ zeptala se Jana, když vyhlédla z okna obývacího pokoje. Marek doposud v křesle téměř usínal, ale tahle informace ho probrala k životu.

„Sledují?“ zeptal se zdánlivě bez zájmu. Nechtěl Janu plašit, už tak si s nimi užívala dost trápení.

Jana se na něj usmála. „Nemusíš mě šetřit. Klidně vyskoč a pojď se podívat. Fešák to moc není a šikula taky ne. Schovává se támhle za tím autem a jeho odraz je vidět v okně protějšího domu.“

Přenechala výhodné místo Markovi a ten zcela jasně rozeznal proradnou tvář Valmarovu.

„Vida! Vlk osobně,“ poznamenal si spíš pro sebe.

Dlouho pozoroval prckovu postavu, užíval si jeho zřejmé nepohodlí a přemítal, jak to zařídit, aby on sledoval Valmara, až ten tuhle službu vzdá.

„Možná by se hodila trocha lektvaru nenápadnosti,“ navázal otec na jeho myšlenky a šel se také podívat z okna.

„Pokud se přemístí, bude to k ničemu,“ uvažoval Marek už nahlas. Ale otcova myšlenka se mu zamlouvala.

„Co takhle pootevřít okno, a trošku hlasitěji se tu pobavit o tom, že dnes se nikam nepůjde, že jsi unavený a jdeš spát. To by ho mohlo přimět k odchodu,“ navrhla Jana. „Koneckonců jsi už přes šestatřicet hodin na nohou. Takže to bude znít věrohodně.“

Udělali to tak a Marek pod ochranou lektvaru nenápadnosti opustil dům přes půdu. Otec s Janou pak měli předvést rozsvěcení a zhasínání na chodbě a v jeho pokoji.

Marek zatím postával opřený o omítku dva domy pod tím jejich a sledoval auto, za kterým se prcek krčil.

Přemístí se? Nebo půjde zklamání z dnešní sledovačky rozchodit?

Po deseti minutách zírání na tmavá okna domu to Rodovský vzdal a pomalým krokem se vydal ulicí dolů.

Marek ho bez obtíží následoval. Prcek měnil tempo. Chvíli skoro běžel, chvíli se téměř zastavil. Marek v tom poznával jeho rtuťovitou a nestálou povahu.

Držel se, aby ho nedohnal a prostě mu nevmetl nějakou hnusnou kletbu do tváře. Jak jednoduché by to bylo a jak uspokojující. A k ničemu. Zaťal pěsti a soustředil se jen a jen na svůj úkol, nespustit Valmara z očí.

Po dvaceti minutách chůze si byl Marek jistý, že zloprcek míří za určitým cílem. Velmi rád by byl, kdyby k tomu cíli dorazili dřív, než přestane lektvar působit.

 

***

 

 Je směšné bát se jít na vlastní dvorek. Je hloupé nechat to v takovém případě na tmavý večer. Amélie oddalovala tuhle věc, jak jen to šlo. Jak jen sama sobě dokázala vzdorovat. Až už to nešlo

Opatrně se přiblížila k temným vratům. Nedaleká lampa spíš ještě více vykreslovala stíny tmavých zákoutí, než aby je osvětlovala. Sáhla si do kapsy, jestli v ní opravdu má baterku a pak co nejtišeji vrata odemkla a pomalu je otevřela. Posvítila si úzkým kuželem světla a zvolna odhalovala veškerá tajemství malého dvorečku. Zabloudila paprsky za popelnice, krabice srovnané do komínku, přejela po všech stěnách a zastavila se na té, v níž se včera objevily a zmizely dveře. Nikde nic zvláštního ani jiného. Zhasnula baterku a prošla tmavým prostorem až ke stěně a prsty po ní přejížděla, škrábala ji na kůži hrubým povrchem a nic, zhola nic nenaznačovalo, že by se zde nacházel nějaký tajný vchod. Spustila ruku a začala nelichotivě přemýšlet o svém zdravém, nebo spíš nezdravém rozumu. Co když její porucha postupuje? Na okamžik jí projela tělem vlna strachu, o sebe samu, takového, který si nedovolovala prožívat.

A potom přišla úleva a zároveň jiný strach. Kdosi vstoupil na dvorek. Zahlédla pohyb otevíraných vrat a siluetu postavy osvětlené zezadu lampou. Ucouvla do kouta za hromadu krabic a přitiskla se ke stěně. Ten někdo rozsvítil zvláštní podlouhlou baterku a začal s ní podivně mávat. Ačkoliv to mohlo působit směšně, Amálii do smíchu nebylo. Srdce jí tlouklo v zběsilém tempu a dech téměř nedokázala donutit k tichému provozu. Preventivně si skousla dolní ret. Hlavně nekřičet.

 

Muž domával a dveře tu byly znovu. Prošel jimi a ony opět zmizely. Dlouho zůstala skrčená v koutě, tep se jí pomalu klidnil. Nikdy nezjistí, o co jde, pokud s vetřelcem nepromluví. Ale chce ten člověk, aby ho někdo načapal? A konečně, co na tom záleží? Je to její dvorek a on tu nemá co dělat.

Nevěděla, jak dlouho se sama se sebou dohadovala, ale nakonec se rozhodla.

 

Vyšla ze skrýše a postavila se před místo, kde se objevovaly a mizely dveře. Počíhá si na něj. Je malý, snad ho přepere, kdyby něco. A snad jí nic neudělá. Děsila se svého počínání, ale nebyla schopná jednat jinak.

Ve chvíli, kdy se na stěně počal rýsovat světlejší obdélník, zacpala jí čísi ruka ústa a druhá ji sevřela v pevném objetí. Pokusila se vytrhnout, ale neuspěla. Kdosi ji táhl do kouta za krabice. 

 

„To, co děláte, není rozumné,“ šeptl jí do ucha hluboký mužský hlas. 

 

K vlastnímu překvapení všechen strach zmizel a nahradil ho vztek. Jak se opovažuje s ní takhle jednat?! A ještě ke všemu ji poučovat?! Naslepo kopla nohou dozadu a trefila ho do nohy. Zadoufala, že to bylo koleno. Útočník hekl a zesílil stisk.

„Buďte v klidu!“ zavrčel.

Pokusila se ho nakopnout znovu, ale mačkal ji k sobě tak těsně, že jen neefektivně škubla nohou. Tak nějak zoufale si povzdechl.

 Vrtěla sebou, co to šlo, a když se jí trochu uvolnily prsty, štípla muže do ruky.

„Nechte toho, pro všechno na světě!“ téměř zaúpěl.

Došla jí kuráž znovu ho dráždit. Evidentně byl rozčílený, ale ovládal se. Zatím. Ačkoliv ji svíral svýma velkýma rukama pevně, zdálo se, že to dělá opatrně, nikde ji bolestivě nemačkal. Jako úchylák taky nepůsobil. Trochu se uklidnila. Proč tu ale je?

Ve stěně se otevřel jasný obdélník a malý muž z něj vystoupil na dvorek. Útočník se sotva znatelně narovnal, ale přesto v tom nepatrném pohybu bylo znát silné napětí. Cítila, jak pootáčí hlavu a sleduje malého mužíka při jeho cestě ze dvorku.

Škubl sebou, když se vrata s hlasitým prásknutím zabouchla. 

Jeho objetí povolilo, ruka na ústech však zůstávala.

„Je nebezpečný. Neradil bych vám vstupovat mu do cesty,“ varoval ji zlověstně, hluboký hlas zvláštně zastřený. Zdálo se, že hovoří přes zaťaté zuby.             

Konečně ji pustil úplně. Pocítila závan prazvláštní síly. Otřásla se.

Je volná. Teď dá tomu hrubiánovi jasně najevo, že se jí jeho chování nelíbí a zjistí, proč to všechno dělal, kdo je ten malý muž a proč má být nebezpečný. Musí jí na všechno dát odpovědi!

Otočila se.

Za ní nikdo nestál. Třesoucíma se rukama vylovila z kapsy baterku a přejela kuželem světla po všech čtyřech stěnách dvorku. Nemýlila se. Zůstala úplně sama.

 

***

     

„Udělal jsi dobře. Není rozumné jednat v takovém rozpoložení, v jakém teď jsi.“

Marek věděl, že otec má pravdu. Ale stejně by se na něj nejraději obořil a vyčetl mu, že ho jen planě utěšuje. Hrnku s podivně vonící tekutinou, který před něj otec postavil na stůl, se ani nedotkl. Dobře tušil, že se ho pokouší uklidnit nejen slovy.

Možná to potřeboval, možná zas na povrch jeho duše vyplouvala černota.

„Myslíš, že to jinak nezvládnu?“ zeptal se. Skutečně to chtěl vědět.

Otec zavrtěl rozhodně hlavou.

 „Jsi dobrý muž, excelentní kouzelník, Marku. Ovládneš hněv. Ale mohl by sis to trochu usnadnit. Není to nic drastického.“

Věděl to, cítil jednotlivé složky a dovedl by přesně určit složení. Kromě jediné. Lehké, specifické otcovy magie.

Natáhl po hrnku ruku, ale pak ji položil na desku stolu.

„Bylo to jen o kousek a dopustil bych se neomluvitelné hrubosti,“ přiznal. Ale ovládl se. A hrubost, které se opravdu dopustil, byla omluvitelná? Sám pro sebe se uchechtl. To těžko. Ta žena si to nemyslela.

Otci v hlavních rysech svou večerní příhodu popsal, ale nezacházel do detailů. Nehodlal mu přiznat, jak moc zoufalý tam byl, když zjistil, že nemůže sledování Valmara dokončit kvůli té zvědavé ženě skrývající se za hromadou krabic.

Tušil ji tam, už když vešel za Rodovským do tmavého dvorku. Vyděšenou, přesto odhodlanou ke střetu s vetřelcem. Všechno mu pokazila.

Styděl se za to, jak nešetrně s ní pak jednal. Ale hlavně za to, jak moc v něm bublal vztek.

„Bude ještě čas se tam podívat. Dva dny jsi nespal. Ovlivňuje to správný úsudek,“ otec nezakryl jistou přísnost, která u něj bývala vzácná.

Ne, Marek nevěřil, že je ještě čas. Každá chyba a každé zaváhání může znamenat konec šanci nalézt Prokůpkovu rodinu. Ale téměř hmatatelně cítil, jak sbírá síly z posledních zásob.

Těžce se zvedl z křesla a obrátil do sebe obsah hrnku. Falešná hrdost nemá smysl. A on teď musí dělat jen smysluplné věci. Podíval se do tváře muži proti sobě a musel mu v duchu složit poklonu. Vždy klidný, ať pod tlakem, nebo ne. Ještě mnoho se bude muset učit, než dosáhne jeho mistrovství v sebeovládání.

„Jdu spát, tati.“

Unavené nohy ho donesly do pokoje. Dosel na nízkou židli a stáhl si boty. Cítil, že otcův „čaj“ začíná účinkovat a cosi těžkého mu snímá ze srdce. Zhluboka se nadechl a zjistil, že je pryč i bodavá bolest, která ho trápila na hrudi.

Když pak usínal, zdálo se mu, jak se k němu line příjemná vůně čerstvého chleba.